Rozjezd truhlářskýho studia
Jak se rozjíždí malé truhlářské studio — od nápadu k prvním zákazníkům.
Tenhle text píšu jako reflexi práce pro předmět Praxe V. Zároveň je to pro mě způsob, jak si zpětně projít, co jsme během podzimu s naším truhlářským “budoucím” studiem udělali a jak jsme k tomu přistupovali.
Po letech společného drobného truhlaření jsme se s klukama rozhodli založit truhlářské studio. Chtěli jsme vyrábět sériový nábytek – dubový, poctivý, takový, který má ambici vydržet a případně se i dědit. V klidnějším zimním období jsme měli všichni trochu víc času a rozhodli jsme se do toho víc šlápnout a začít věci posouvat dál.
Ještě před létem jsme vyráběli první prototyp stolu, který chceme vyrábět sériově. Na podzim k tomu přibyl druhý produkt – postel. Na tu už máme první zakázky, ale ani jeden produkt nemáme ještě profi nafocené, jen v rychlosti na telefon, pořádně nást to teprve čeká.
Hodně času jsme strávili laděním obou produktů. Jak stolu, tak postele. Šlo o to, aby ty prototypy byly opravdu povedené a abychom si za nimi mohli stát. Postel jsme vyráběli ve dvou variantách, s čelem a bez čela, a během toho jsme zkoušeli různé nářadí a postupy.
Současně s výrobou se začaly objevovat otázky, které s ní přímo nesouvisely. Jsme tři a každý máme jiné možnosti a jiné představy – kolik času tomu můžeme dávat, jak nastavovat ceny, jak to celé uchopit, kdo bude prodávat a jakými cestami. Tyhle otázky se postupně vracely a bylo jasné, že se jim musíme věnovat i mimo dílnu.
Rozhodl jsem se proto připravit workshop, kterým jsem nás tři provedl. Cílem bylo podívat se na to, co budeme dělat a jak to budeme dělat. Workshop měl několik částí a připravoval jsem ho delší dobu. Chtěl jsem otevřít téma společné vize, zjistit, jestli v ní máme shodu, a dát prostor i individuálním motivacím a tomu, kam kdo míří.
Začali jsme otázkami, co chceme dělat, proč to chceme dělat a jak by to mohlo vypadat za tři roky. Pracovali jsme formou brainwritingu, výstupy jsme lepili na tabuli a postupně je procházeli. Každý představoval, co napsal, některé věci jsme seskupovali a označovali priority. Objevovala se témata jako výroba nábytku, který se dědí, nebo to, že chceme trávit čas spolu. U téhle části jsme strávili hodně času. Probíhaly i odlehčené debaty, protože jsme kamarádi od dětství a zároveň příbuzní.
Další část workshopu pracovala se scénářem, kdy se posuneme o půl roku dopředu a všechno se pokazilo. Popisovali jsme, co se stalo a proč věci nefungují. Otevřeli jsme tím i možnost mluvit o tom, že spolupráce a komunikace nemusí vždy fungovat ideálně.
Potom jsme přešli k Business Model Canvasu. Použil jsem kombinaci několika verzí do jednoho rámce. Procházeli jsme témata jako hlavní partneři, klíčové aktivity, Unique Value Proposition, Unique Selling Proposition, distribuční kanály, vztah se zákazníky, zákaznické segmenty, zdroje, cost structure a revenue streams. Já jsem s tímhle typem práce měl zkušenost, kluci ne, takže framework pomáhal držet strukturu a tempo. Vznikalo kolem toho hodně diskuzí, během kterých jsme si postupně vyjasňovali jednotlivé oblasti.
Poslední část workshopu byla zaměřená na to, jaké činnosti budeme muset v rámci malé firmy řešit. Rozdělovali jsme je do čtyř kategorií: chci to dělat hodně, chci to dělat trochu, chci to dělat jen pokud je to nutné a nikdy to nechci dělat. Ke každému tématu jsme si rovnou říkali, kde se na téhle škále vidíme. Objevovala se témata jako komunikace se zákazníky, účetnictví, výroba a prototypování, práce ve SketchUpu, shánění materiálu, plánování práce nebo tvorba výrobních manuálů. Velkou část tvořil i marketing – tvorba obsahu na sociální sítě, střih, web, copywriting, reklamy, spolupráce a výzkum trhu. Tahle část nám pomohla otevřeně si říct, jak to kdo z nás má.
Součástí workshopu byla i domluva na tom, jak spolu budeme komunikovat. Hledali jsme nástroj, který by nám vyhovoval všem. Nakonec jsme zvolili bezplatnou verzi Slacku a začali ho používat místo původní komunikace na Messengeru. S odstupem zhruba měsíce a půl vidím, že to má i své problémy. Do Slacku se díváme méně a ve výsledku spolu komunikujeme míň. Zároveň mám pocit, že jsme si nastavili hlavně dlouhodobé cíle, ale chybí nám jasná domluva o krátkodobých krocích – co se má stát v nejbližších týdnech, kdo na čem pracuje a dokdy.
V závěru tenhle proces reflektuju tak, že jsme se během podzimu snažili použít designérské, truhlářské a byznysové principy k tomu, abychom dali dohromady malou organizaci, která bude něco vyrábět. Pracovali jsme s nástroji, které znám z designérské práce, a ukázalo se, že jsou použitelné i mimo původní kontext. Zároveň se ukázalo, jak důležité je říkat si, co se má kdy stát, protože jinak se věci zpomalují. Každý z nás má své další povinnosti, práci a pohyb v čase i prostoru, a to se do spolupráce promítá.
Pomohlo nám, že jsme si vyhradili jeden celý den mimo dílnu, kdy jsme spolu seděli a řešili věci soustředěně. K tomu se pak přidává průběžné řešení menších částí v čase. Pro mě osobně bylo důležité zjištění, že jsem měl k dispozici principy a nástroje, o které jsem se mohl opřít, aby se práce dala plánovat srozumitelněji.
Pár fotek z procesu workshopu a hotová postel tu:
