Design hackathon — Bankovní podvody, jak se jich zbavíme?

Sestavili jsme si skupinu lidí, kteří trápí situace ve městech a života lidí v něm. A skončili jsme tím, že jsme nevyřešili bankovní podvodníky v ČR.

Do většího detailu jak probíhal náš hackathon už to rozepsal třeba Matyáš nebo Monika, nezaměřím se tedy na proces a popis toho co jsme dělali, ale spíš co si z toho odnáším.

Během semestru jsme se zábavnou formou rozdělili do tématických skupin problémů, s kterými bychom rádi pohli. Naše parta si vzala téma město a jak jeho potenciál ničí různý věci, postupnou diskuzí a radikalizací jsme došli k tomu, že za všechny problémy můžou auta. (Trochu přeháním oproti reálný domluvě, ale zní to líp.) Došli jsme k tomu, že super bude zadat si designerský problém: “Jak bychom mohli docílit toho, že v Praze bude 90 % lidí chodit pěšky, jezdit na kole nebo využívat MHD a zajistit tak vyšší spokojenost obyvatel.”

Řešení bylo jednoduchý, vymítit auta a postupnej proces k tomu byl taky docela zřejmej. Ale tušili jsme, že je to trošku absurdní boj s větrnými mlýny a trochu moc ambiciózní, na to abychom si ho brali na designérskej hackaton a věnovali se mu další dny či snad týdny nebo měsíce. (to v tu chvíli bylo nejistý.)

Tak jsme změnili téma na Bankovní podvody. Konkrétní na: “Jak bychom mohli z česka zcela vymýtit finanční podvodníky a ochránit peníze lidí na jejich účtech?”

S výbornou partou spolužáků jsme si udělali nějaký základní výzkum, vyzpovídali pár aktérů, našli co je možný na internetech a sjeli se na hackathon. Já jsem předem kejvnul na roli facilitátora, z čehož jsem měl trochu obavu a trochu mě mrzelo, že nebudeme mít někoho zkušenějšího, komu bych mohl koukat pod ruce.

Nakonec jsem osobně za tenhle výsledek rád, protože jsem se toho asi naučil nejvíc. Poté co jsme pochopili víc zadání a že důležitá je během tohohle hackathonu cesta a ne cíl, tak jsme se v týmu všichni docela uklidnili a shodli se na tom (znovu, předtím už během callů), že si primárně chceme vyzkoušet proces a nemáme potřebu přijít s neprůstřelným dokonalým řešením, nad kterým bychom trávili ještě x dalších měsíců.

Já jsem měl snad jediný víc zkušeností s průchodem celým design sprintem v obdobné podobě a s tím jak jednotlivý kroky vymýšlet, facilitovat a realizovat. Ostatní v týmu měli nějaké zkušenosti a ne tak komplexní. Tým si chtěl vyzkoušet designérskou práci v tom celku. (Já tolik ne, už jsem si podobnými projekty prošel dostkrát.) Mě na tom zase zajímala ta facilitace a moje nervozita z ní. Když to budu dělat blbě, tak nikam nedojdeme, nebo se pohádáme, nebo to nebude fungovat apod.

Měl jsem nějakou základní představu jak si budeme procesem procházet, jaký aktivity v který části budeme dělat a kam by nás to mohlo postupně posunout. V průběhu jsem upravoval ty aktivity, vypouštěl některý naplánovaný zbytečný kroky (třeba detailnější persony) a naopak doplňoval věci, které jsem na začátku vymyšlené neměl. Monika ve svým reportu má docela dobře zaznamenané, co jsme dělali. Hodně jsme pracovali s milovanejma lepíkama, různě je přeskupovali a ty důležitý si přesouvali a vyzobrazovali v různým pojetí a řadili do různých struktur. Tak abychom udělali dobrý rozhodnutí a znali vše co jsme pro rozhodnutí potřebovali.

Oproti práci v obvyklým třeba placeným týmu, jsme tady neměli do většího detailu rozdělené role. Neměli jsme stanovené žádné právo rozhodnout, nebo něco třeba zatrhnout. Děli se nám dva zásadní nešvary a jeden nepřekvapivej a úsměvnej.

• Neměřili jsme si čas, ikdyž jsme si stanovili, jak dlouho nám některá aktivita má zabrat času, tak jsme ignorovali, že jsme to přesáhli klidně čtyřikrát. Tohle bylo docela stěžejní. Časomíru bych příště určitě měl propracovanější.
• A hlavně jsme měli velkej problém se rozhodnout, do čeho se pustit, jak se posunout. O hodně věcech jsme zbytečně dlouho diskutovali, ač už jsme byli rozhodlí a stejně jsme je furt znevažovali a promýšleli ze všech stran. Tohle nás extrémně zpomalovalo a i proto jsme pro ostatním týmům, neměli moc žádný wau výsledky. V tom jak náš tým fungoval se mi nezdálo komfortní je občas přerušit a nutit, že něco bude nějak, jsem zvyklý pracovat hodně konsenzuálně a necítil jsem se dobře dělat rozhodnutí pro ostatním, že už něco nebudeme řešit a jdeme dá. Příště bych si určitě dopředu nastavil, kdo bude rozhodovač a věci rozhodne, ač by to bylo proti názoru ostatních. Nebo si dopředu stanovil jiné metody, jak tohle řešit.
• A zábavný bylo, že v některých částech workshopu jsme byli zpomalení taky tím, že jsme nechtěli dělat věci, co buď vůbec neumíme, nebo děláme v práci furt. Já jsem si třeba přál docela udělat nějaký basic prototypy nějakých řešení, který bychom třeba mohli testovat, ale bylo to už ve chvíli, kdy bylo docela jasné, že už se to spíš nestihne. A já dělat ve figmě apod. prototypy skoro neumim a trvalo by mi to hrozně dlouho. A ostatní to měli zase tak, že to dělaj každej den v práci a tak se jim nechtělo to dělat teď a radši se chtěli soustředit na jinou část procesu, co by si mohli vyzkoušet. To mi ve finále přijde skvělý, že jsme měli možnost se rozhodnout, že něco dělat nebudem, jen protože se nám nechce a že se budem věnovat něčemu jinýmu. To se v životě obvykle neděje a tady se to hodilo.

Byl jsem trochu rozmrzelej, že oproti ostatním týmu jsme měli takový obyč až lame výsledky, ale dost jsem to probíral i s týmem i s ostatními pedagogy a tvařili se, že to bylo ok.

Příště bych si vybral téma, kde tušim, že se dá hnout víc věcmi než jen jedním omezeným způsobem navázaným na technologie.

Díky za hackaton, bylo to fajn!